Předem bych chtěla upozornit, že samozřejmě nemluvím za všechny ženy a těm, jež si to vztáhnou i na sebe, se omlouvám.
Domnívám se ale, že ženy nekoukají na fotbal, protože mu moc nerozumí. Po tom co pochopíme v čem spočívá rohový kop, je tu spousta dalších zádrhelů jako malé vápno, velké vápno, ofsajd, pressing apod.. Jedná se o výrazy, které prostě nejdou vydedukovat, ať se snažíme sebevíce. Říkala jsem si, že se u letošního MS v Brazílii na nedostatky zaměřím a konečně proniknu do nejpopulárnějšího světového sportu.
Ale když už jsem si konečně myslela, že to mám, začala jsem se u jednoho utkání rozčilovat nad výkony komentátorů a konstatovat, že by se mohli naučit jména hráčů a nemluvit pořád o jednom hráči jako o šestnáctce. V tom mi bylo důsledně vysvětleno, že šestnáctka je přece velké pokutové území! a že tomu vůbec nerozumím. Došlo mi, že to tak opravdu je, i když se snažím přesvědčit o opaku.
Na naši holčičí obranu ale… Hned jsem si vzpomněla na školní léta a hodiny tělocviku, kdy a zatímco kluci šli hrát fotbal, nám holkám bylo vysvětleno, že (přesto, že jsme chtěly hrát s klukama – chtěly jsme se pochopitelně družit a předvádět) to není holčičí hra a že máme raději hrát vybíjenou. Tak kde jsme se tak měly naučit jeho pravidla?
No, ruku na srdce pánové, který z tatínků kdy vzal dobrovolně svou dcerku na zápas, byť jen na úrovni okresního přeboru a vysvětlil jí, oč v tom jde?
Navíc je fotbal, přiznejme si, dost často velice nudná záležitost. Zkrátka, když za 90 minut nepadne ani jeden jediný gól, tak je to prostě na pováženou.
Koukat na zpocené chlapce v čím dále upnutějších dresech s každou botou jinou, jak se poplácávají po zadku a jak se válejí po zemi a předvádějí herecké výkony, za jaké by se nemuseli stydět ani herci v Národním divadle jaksi nestačí.
To asi raději oželím, že něčemu nerozumím – necháme se inspirovat ilustrativním obrázkem vpravo a pustím si u žehlení nějakou tu devadesátiminutovou Rosamundu.
Nika
